Přeběhlictví – nejvýnosnější živnost v České republice

Aneb příběh jednoho všemi mastmi mazaného politika na odchodu.

Jsem pravičák jak poleno. Nebo levičák. Ono je to konec konců jedno. Vyberu si nějakou levicovou stranu, nejlépe tu, kterou vede nejsamolibější předseda, a vstoupím do ní. Pak začnu opakovat všechno po předsedovi, a pečlivě dbám na to, aby mě bylo slyšet a mé názory se tak dostaly až ke sluchu toho nejvyššího. Pár let se možná budu hrabat v nezajímavé a podřadné regionální politice, ale nějak to přežiju – pár kšeftíků bokem mě stejně uživí mnohem lépe.

Pak se ale konečně dostanu na slunce. Nejvyšší si mě obsadí na přední místa kandidátky strany a zvolí mě do poslanecké sněmovny. A pak mi jen zbývá se modlit, aby se má strana dostala do opozice jen s těsným výsledkem voleb.

Pak se nakrknu, prohlásím, že se s despotickým vedením „své strany“ neztotožňuji, a přeběhnu. Vystoupím ze strany, nebo mě vyhodí, to není důležité; co je důležité, je hodnota mého hlasu, která se zněkolikanásobí.

Tajně se sejdu s premiérem, sesmolíme smlouvu o podpoře vlády a jejích balíčků, a chvíli budu svého ex bosse trápit hlasováním ve prospěch vlády. Přitom si užívám moci, publicity a dělám si skvělé kontakty.

Má tajná smlouva pomalu vyprší a nastane můj čas k odchodu. Omluvím se, že nechci dále rozvracet svým hlasem stabilitu křehké demokracie naší republiky, a složím mandát. Při tom se ještě nezapomenu pochválit, že „mám sám za sebe pocit dobře odvedené práce…“

Pokud nejsem úplný idiot a myslel jsem na tyto zadní vrátka od začátku, pak mě nečeká dno přehrady, ale nějaké milé teplé místečko napojené na fůru dobrých kontaktů.

Popřejme tedy panu Pohankovi dlouhá léta, a ať si výsledky své poctivé práce pro náš stát po zásluze užívá. Co jiného nám totiž zbývá?

blogger #1195 © jan boettinger